Také vás naštvalo, když NEVERMORE na počátku letošního roku znovu vydali desku „Enemies Of Reality“, tentokráte už konečně ve zvukovém balení, které si pro ni od počátku vysnili a tedy i s pěkně čitelně rozmáchlým podpisem slovutného Andyho Sneapa? Nebo snad patříte k těm, kteří do alba investovali až po remixu za (pravda spíše jen kosmeticky) sníženou cenu? Ať už tak nebo tak, můžeme myslím i s odstupem času bez zkreslujícího prvotního nadšení konstatovat, že zaznamenaný materiál na absolutorium „Mrtvého srdce v mrtvém světě“ ani náhodou nedosáhl. Na úžasně silné písně typu „Tomorrow Turned Into Yesterday“ přece jenom připadlo něco slabších míst, ale výsledek rozhodně nemohl urazit žádného příznivce „brutálních nářků“ a ostatním konkurentům ukázal záda na vzdálenost několika desítek kilometrů. Podotýkám, že rekreačním krokem lázeňského šviháka.

Letošní rok však oprášil nejen vzpomínky na „Nepřítele...“, nýbrž nám servíruje i sousto zbrusu nové, čerstvé. Skupina už nic neponechala náhodě, takže u kolonky producenta se netřeba déle zdržovat, vystačíme s tím, že zvuk je hustý jako Mildovy nežehlené spoďáry a úvodní sypanice „Born“ nenechá nikoho na pochybách, že kapela má k deathu stejně tak blízko (slyšte sloky) jako k power metalu (výtečná stěžejní melodická linka). Po razantním a povedeném startu však hnedle vzápětí začne kolečko mírně zadrhávat. Ne snad, že by nová sada brusných kotoučů spolehlivě nezařízla uši nebohého konzumenta, jenže neděje se tu lautr nic, co by nebylo předem očekáváno. Porce tradičního nátlaku, který útočí přímo na solar a nedá popadnout dech („My Acid Words“ a další), střídají chvilky smutnění, kdy žiletka z úst pomaličku ukusuje prostoru a sune se k naběhlé pulzující žíle („Sentient 6“ či „Sell My Heart For Stones“), aby všechny vyjmenované atributy spojila v celek závěrečná titulní klasa skladba - sebevražda dokonána. Není toho málo, bohužel však ani moc. Možná to byl záměr, vždyť fanoušek je ve své podstatě konzervativní tvor, který příliš nemiluje experimentování u svých oblíbenců, zdá se mi však, že tentokráte posloucháme až příliš okatou sázku na jistotu. Tedy spíše malá domů, než zelená nula.

Je určitě nevděčné postavit v tomtéž roce tváří v tvář dvě po sobě jdoucí řadovky. NEVERMORE však přesně tohle udělali a tím posluchači nabídli nejen přímé srovnání, ale vlastně tak názorně demonstrovali i všeobecně očekávaný fakt, že se žádný krok stranou, natož vpřed, nekoná a ani konat nebude. Můžeme snad drobátko spekulovat o úbytku pomalejších nálad ve prospěch větší tvrdosti celku, zřejmě však půjde jen o pocit pramenící z o dost delší stopáže nahrávky. Už i Loomisovcům totiž nastaly časy vydávání alb postavených na téměř identickém mustru, a byť jde stále o hodně komfortní záležitosti, s „This Godless Endeavor“ se to má zkrátka tak, že nezasvěceného nadchne, znalého příznivce potěší, leč dostatečně nezasytí. A to je určitě málo, i když nezastírám, že na mne výsledný koktejl s neodmyslitelnou třešničkou v hlase páně WD nakonec stejně zapůsobil. Žádná revoluce? Nu což, snad se i příště zadaří něco vyvedených melodií, to bude muset stačit.